Někdy děti potřebují bezpečný prostor, ne slova – vědomá výchova v praxi

Ve výchově se často snažíme dětem „vysvětlit“, co se děje. Snažíme se mluvit, uklidňovat, vysvětlovat, přesvědčovat. Ale někdy… někdy děti nepotřebují slova. Potřebují prostor.

Bezpečný prostor, kde mohou jen být. Prostor, kde je nikdo netlačí k odpovědi, k úsměvu, ani k „rozumnému chování“. Prostor, kde můžou dýchat. Prostor, kde je přijímáme i se slzami, tichem nebo vztekem.

Vědomá výchova není o slovech, ale o přítomnosti

Vědomá výchova nás učí, že v některých chvílích je největší pomoc mlčet a zůstat nablízku. Sedět vedle dítěte, být tu, když prochází bouří. Nedělat přednášku, nedávat řešení, jen držet prostor.

To je často to nejtěžší – ustát bolest dítěte a nesnažit se ji hned „spravit“. Ale právě tím mu dáváme zkušenost: „I tohle zvládneme. Nejsem v tom sám.“

Co je to bezpečný prostor?

Je to stav, kdy dítě cítí, že:

• nemusí nic říkat, a přesto je slyšeno,

• nemusí být veselé, a přesto je milováno,

• nemusí být „hodné“, aby bylo přijímáno,

• může cítit cokoli, a nikdo ho za to neodsoudí.

Někdy ten prostor vypadá jako tiché objetí. Jindy jako klidný pokoj s měkkým světlem. Někdy stačí pohled očí, které říkají: „Jsem tady, i když mlčíš.“

Děti se neléčí slovy. Léčí se bezpečím.

Dětská duše potřebuje méně rad a více lásky. Potřebuje cítit, že i ve zmatku a bolesti má kde spočinout. A právě my – rodiče, vychovatelé, průvodci – můžeme ten prostor tvořit.

Ne pokaždé to zvládneme. Ale pokaždé se k tomu můžeme znovu vrátit. A to stačí.

Vědomá výchova je ticho, které objímá

Na vědomé výchově je krásné to, že nevyžaduje žádné složité metody. Začíná tam, kde se zastavíme a vnímáme.

Nečeká od nás, že budeme dokonalí. Jen že budeme opravdoví. A že v klíčových chvílích neutečeme od emocí – ani svých, ani dětských.

Protože někdy dítěti pomůže nejvíc to, že si k němu jen tiše sedneme.

A necháme ho, aby cítilo, že i v chaosu může být přijímáno takové, jaké je.